Czech Racing Kennel
závodní tým saňových psů / sleddogs racing team

Norway Trail 2026

Details

Hits: 259

Beitostølen, kraj Innlandet, Norsko
Nadmořská výška: 900 m

Z wiki. Beitostølen má 300 obyvatel a četné ubytovací možnosti pro turisty. Disponuje jak sjezdovkami, tak množstvím běžkařských tratí (320 km), které jsou každoročně využívány při Světovém poháru v běhu na lyžích a biatlonu. Je jedním z nejoblíbenějších norských zimních středisek. Leží na jihu pohoří Jotunheimen.

Mám rád, když si můžu stanovit cíl, kterýho se následně snažím dosáhnout, páč na bezcílný ježdění mám ještě čas - to až v důchodu :-) A okolnosti tomu tuto sezónu chtěly, že jsem si mohl stanovit ten pro mě nejvyšší - Norway Trail. Vysněnej závod, kterej jsem si chtěl už dávno zajet, byť tenkrát jeho midovou verzi. Jenže zimy jsou jaký jsou a tak ledva zmáknu jakž takž připravit psy na cca +- 20 km, tudíž jsem zůstal odkázán max. na sprintový vrcholy typu MS a ME. Ale co čert nechtěl, kluci a holky z NT si asi jednou sedli a došli k závěru, že rozšíří tenhle podnik i o jeho sprintovou variantu. A tak vznikl aktuálně jediný etapový sprintový závod v Evropě. Letos se jel jeho 3. ročník, zatímco mid se jezdí od roku 2012 (nejel se pouze v covidovým věku, takže letos se jel po 13.). A nutno podotknout, že sprintová varianta byla, co se konkurence týče, letos absolutně nejnašlapanější a navíc rozšířená o jednu etapu. Takže respekt byl na místě a k tomu zatraceně velký těšení se. Myslím, že by se dalo v klidu konstatovat, že máme-li v mushingu mistrovství světa a Evropy, tak tohle je Liga mistrů. Na startu se jmény jako Pelé, Ronaldo, Messi, Maradona, Zidane atd. Jedna kategorie, jeden vítěz. Jasný jak facka.

Na mid se přihlašuje 12 psů, ze kterých si libovolně vybíráte pro danou etapu, nejčastěji se jezdí 8 psů. Počet etap je 6, každá v distanci cca 25-50 km.
Na sprint se přihlašuje 8 psů, taktéž stavíte dle libosti, ale etapy jsou jen 4 a v rozmezí cca 12-20 km.
Poslední etapa, jak v midu, tak i sprintu, se startuje hromadně.
Po každé etapě je vyhlášení prvních třech a po skončení závodu následuje celkové vyhlášení.

Někdy v září, kdy jsem nad tímto závodem s velkým Z začal přemýšlet, jsem oslovil Jirku Mencáka, jestli by do toho nešel se mnou, a k mé radosti na to bez váhání kývl. Parťák tedy byl. Do týmu jsem si od Lucky půjčil Gunnara a někdy v prosincu ještě Pikyho. Kaia taky začla později, jelikož se jí narodily štěňata koncem září. Ale o Vánocích už bylo 10 psů v tréninku, ze kterých jsem následně vybral 8 pro tento podnik. Takže i mančaft byl. Na podzim jsem odjel pouze dva kárový závody, navíc čistě tréninkově, a v zimě na saních ještě jeden, skvělou Ladovou. Jinak jsme trénovali doma jen se čtyřkolkou, co počasí a zdraví psů dovolilo. Tj. poctivá příprava v rámci našich možností byla, byť do ideálu měla daleko.

Před odjezdem jsem řešil, koho nakonec vezmu sebou. Maky se koncem března stěhuje k novým majitelům, takže ta byla jasná, že nepojede. Ale oříšek byl, jestli vzít zkušenou Kaiu nebo mladýho Uweho. Nakonec jsem po dlouhým rozmýšlení a nekonečným zvažování všech pro a proti vybral Uweho. Ve zkratce, vsadil jsem na jeho rychlejší regeneraci, byť jsem se připravil o jednoho z lídrů a s ročkem šel trochu do nejistoty.

Cesta pohoda. S klukama jsme vyrazili na statek pro Jirku & Jirku, kam následně dorazil i Marťas a vyrazili jsme. V Oslu u švice si taťka vyzvedl klučíky, kteří u něj strávili jarňáky, Marťas přesedl k nám do káry a valili jsme do Hamaru. Tam jsme měli naplánovaný dva tréninky. No, důvod k radosti nedaly ani mně, ani Jurovi. Nebylo to ono. Pomalý, nudný, bez šťávy. Hned po tom druhým jsme to sbalili a přejeli na místo závodu. Dva dny relax, rozebírání strategie, pozorování psů, jestli jsou mentálně i fyzicky v pohodě, dali jsme bazén, vířivku i saunu a ve středu nám to začlo.

1. etapa
15,7 km. Start a cíl byl hned u našeho auta. Flek jsme chytli fakt luxusní, což je za nás vždycky základ. Pořadí startu první etapy bylo čistě náhodný. Jel jsem pár minut před Jirkou a ten jako předposlední. Minutový intervaly. Strategie nakonec byla vzít osmičku. Jura den předtím to byl projet na běžkách a že místama prý těžký. Tak jsme vsadili na sílu. V lídru Piky a Ciro. Celej den dole sice opět fučelo, ale o tom, jak nahoře, to jsme ještě netušili. Ale brzo zjistili. Jak jsme vystoupali do hor, přišla v jeden moment fakt parádní pasáž. Boční vichr z hor, všecko zafúkané, trošku Klondike, ale zas dobrý, aby asi člověk ověřil, jaký má lídry a taky sáňkovej skill, pač na zemi byli větší machři jak my :-) Ale nějakýmu tomu zapadení, kotvení,  rozmotávání psů se nevyhl hádám nikdo. Ale jakmile jsme se dostali z tohohle marastu, měli jsem vichr v zádech a na 6,5 km jsem dojel Egila a to mě fest nakoplo. Startoval přede mnou, takže jsem věděl, že minutu na něj aspoň teď mám. Držel jsem se za ním a někdy kilák, dva před finišem jsem ho předjel, ale do cíle jsme pak už jeli spolu na kontakt. 4. flek. Překvapení jak sviňa. Ale první etapa nevyhrává.

2. etapa
15,7 km. Trať stejná jako den předtím. Akorát vichr se utišil, krásnej sunshine, žádný závěje, prostě parádní kochačka. Startovalo se reverzně, takže od nejpomalejšího z předchozí etapy. A vzhledem k výsledkům, jsem startoval znovu minutu za Egilem. Opět osmička, opět Piky s Cirem v lídru. Konečně člověk viděl nejen trať, ale i tu čistou nádheru kolem. Na 4,5 kiláku jsem viděl Alaina, vyjetej na jiný cestě než by měl být, tak jsem jen hukl jestli je ok a když mávl, že jo, jel jsem dál. No a jelikož za mnou startoval Pasi, tak jsem se vcelku často díval, jestli už mě má. V jeden moment jsem uviděl psi na horizontu, tak jsem si smutně řek, že mu to teda dlouho netrvalo, jelikož to nebylo ani na 6 kiláku. Ale pak se otočím znovu a koukám, že to jsou sice psi, ale jen dva. Na krčce. Zjevně se urvali tomu Alainovi a mazali dál. Tak si se mnou dali cca 2,5 kiláku k nejbližší kontrole, kde je slovili a dopravili majiteli do auta. No a co čert nechtěl, zase jsem dojel Egila, zase minuta do plusu, zase jsem ho předjel a zase jsem spolu dojeli do cíle. Ovšem překvapení ještě větší, po této etapě 2. flek, celkově 4.

3. etapa
18 km. Nejdelší. Bohužel večer předtím mi začal kulhat Ciro. Sice lehce, ale kulhal. Ovšem veterinární servis jako tadyk jsem jinde nezažil. Po celou dobu jsme měli k dispozici vet-mančaft vedenej velezkušenou Dagmar Kriegler a to defacto non-stop. A vše v rámci startovnýho. Tak jsem neváhal a vzal ho tam. Dostal luxusní péči se vším všudy, vč. magnetu a že ráno se mám stavit a uvidíme. Ráno byl podstatně lepší, že by asi i moh, ale nakonec jsem si řekl, že ho radši pošetřím na závěrečnej hromaďák. A byl to správnej tah. Pauzu dostal ještě Gunnar, ten jen preventivně. Bohužel pár zbytečných chyb, než jsme vůbec vystartovali, který se následně promítly do závodu a byl z toho zatím nejhorší výsledek, 7. flek. Naštěstí na celkový umístění to zásadní vliv nemělo, stále jsem držel 4. pozici. Etapa taky zajímavá, jelikož v jeden moment se někteří sprinťáci (vystartuvší nejpozdějáš) potkávali v protisměru s miďákama. Já jsem takhle minul 5 spřežení. Dobrá škola, obzvláště pro mladýho Vildu, kterej v lídru vedle Pikyho nahradil Cira.

4. etapa
Hromadný start do sjezdovky. Tři lajny po 7 týmech. Nasazení dle prozatímních celkových výsledků. Kdyby mi před NT někdo řek, že budem s Jurou startovat v tý první lajně, tj. že budem oba do 7. fleku po třech etapách, hodně bych se smál. Ale bylo to tak. Guro, moje jediná buchta v mančaftu, večer před nebyla úplně ok, tak jsem ju pro sichr taky vzal za vetkama a opět stejně luxusní péče a především konstatování, že to je jen drobnost. Ráno vypadala cajk a tak jsem jel opět osmičku. Do lídru se k Pikymu vrátil Ciro. Na startu stál vedle mě vpravo Kenneth, vlevo Egil a vedle něj Jura. Sedmá tam měla stát ještě Maren, ale ta to skrečla. Vystartovali jsme, Piky to okamžitě sekl doleva k hrazení, takže jsem neplánovaně a nechtěně zavřel Egila a z druhý strany ho naopak zavřel Jura. Nikdo se ale nesmotal, psi naprosto ok. Takže na pravý straně sjezdovky se honil Pasi, Stefan a Kenneth a my tři zas vlevo, zbytek po různu za náma. Jak jsme vystoupali nahoru, koukám že su rovnou za Pasim. A to jsem tak chtěl nechat ideálně až do cíle. Tři etapy byl jasně rychlejší, byla by blbost se s ním teďkom štychat. Za chvilu nás dojel Jura. Měl hezky nášlapnuto, tak šel po chvíli přede mě. V jedné zatáčce jsem ho vcelku nechtěně předjel zpět, ale to bylo fuk. Hlavně jet takto co nejdýl. V jeden moment, když Pasimu zazmatkovali psi, jsem šel na chvilu před něj, ale brzo si to vzal zpět. Bohužel díky mojí chybě v jedný zatáčce jsem smotal psi, takže mě Jura definitivně předjel. No a nějakej kilák před koncem jsem začal za sebou vidět Hege. Cílová rovinka, Hege mě dojíždí, psi valí na kontakt a najednou bum :-) Mít bydlení takhle u cíle se poslední den neukázalo jako úplně šťastný, jelikož Jiříkův jeden lídr nabyl dojmu, že už je doma a tak to těsně před cílovou lajnou zabalil, načež z toho byl takovej fajn chumel pejsků, do kterýho jsem vlítl, Hege to po kraju objela a tak nás oba předjela. Trošku jsem si myslel na společný pódium s Jurou, ale co už. Byl sem rád, že to dal aspoň on. Takže Pasi první, Hege druhá, Jura třetí a já 4. flek. Ale i tak to byla fakt jízda. Nejlepší etapa celýho Norway Trailu a asi i co jsem kdy jel ever. Měla prostě všecko. Necelých 34 minut zvratů, akční kontaktní jízda, navíc s těma nejlepšíma, psi si potrénovali předjíždění jak nikdy nikde, plus s fakt kámošem se tak dlouho držet na supr pozicích, drama ve finišu a člověk se navíc parádně svezl. TOP zážitek. Nakonec se mi podařilo urvat celkově třetí flek, po čtyřech etapách, tj. lehce přes 65 km, se ztrátou 20 vteřin na druhýho Stefana Donkera z Holandska a 2 minuty a 20 vteřin na nedostižnýho Pasi Heinonena z Finska. A náskokem 44 vteřin na čtvrtýho Egila Ellise ze Švédska a jedné minuty a 10 vteřin na pátýho Kennetha Henriksena z Norska. Jirka skončil celkově šestej.

Takhle si představuju závod. Ve srovnání s MS, ME, kde je bambilión kategorií a 3 dny je všecko na chlup stejný, o nějakým 5 km dvoudenním drylandu ani nemluvě, tak tohle nemělo chybu. Snad jednu - přál bych si ještě etapu navíc :-) Ale nejvíc mě bavilo to, že člověk musí přemýšlet. Kolik psů a kdy nasadit, případně jaký psy, jestli radši někoho teď pošetřit nebo zariskovat, vzdálenosti různý, tratě různý, interval i hromaďák, valí se 4 dny, tzn. co nejlíp regenerovat, protahovat, masírovat (zas mě Jura něco přiučil) atd. apod. Když připočtu top konkurenci a nádherný prostředí, myslím, že to můžu považovat za dosavadní největší mushingovej zážitek, ale i úspěch ever. A jako bonus hromada získaných zkušeností.

Nic z toho by ale nebylo, nemít Lucinku, která to doma zmákla s Míšou a zbytkem všeho živýho a vyšla mi vždy vstříc, abych mohl nejen trénovat dle potřeby. Díky Lásko! A díkec Marťasovi, kterej každým špílem roste nejen jako hendlák, ale navíc se o nás královsky staral v kuchyni. Není tě na kraju škoda? :-) S Jurou už jsem si to vyzkoušel vegetit na závodě, takže v tomto směru nešlo šlápnout vedle. Skvělá sajtna vždy jen umocní danej zážitek.

No a největší dík patří neskutečným sportovcům, kteří půl roku dřeli doslova jak psi, vždycky se na každej jeden trénink těšili, z nejednoho se vraceli komplet mokří, špinavý a unavený, ale druhej den se vždy těšili a chtěli běžet znovu. Jste naprosto obdivuhodní! A kromě finskýho Vildy, všechno naše krev. Pique 2018, Ciro, Guro, Didi, Pele, Viili, Gunnar (všichni 2023) a Uwe (2024). Kromě Cira a Gunniho (ti jen tři), zbytek odběhl všechny čtyři etapy a to pokaždé v lídru s fantastickým Pikym. Takovej pes se nerodí každej den. Vždy ready podat 150% výkon. On-snow i dryland, v týmu i indivindy. Zkušeností na rozdávání. Skvělá akurátní postava. Tvrdej a odolnej pes. A obecně mě baví, že ti naši zmáknou vcelku hezky zaběhnout drylandový srandy typu Finsko s Luckou, Španělsko, Švédsko, ale nezvadnou ani na delší distanci sprintový, třeba v Norsku, či midový např. ve Francii, Itálii, Finsku, Polsku apod. (což byla generace zpět jako Conte, Azpi, Cafu, tj. rodiče našich současných psů). Maj na to hlavu.

Díky všem pořadatelům a špičkovým veterinářkám Norway Trailu!

Powered by Carnilove! Díky!! 

Autor: oficiální fotky Norway Trail

Autor: já